Koníčci

Starokladrubský vraník

POPIS PLEMENE

Výška: v kohoutku 175-180 cm

Barva: bělouši a vraníci

Stavba těla: Těžká hlava má typický klabonos, oči jsou velké a výrazné. Na mohutném trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná a mírně skloněná. Silné nohy mají krátké, někdy strmější spěnky a dobře tvarovaná kopyta. Kladrubák vyniká vznosným, dost vysokým reprezentačním chodem. Je odolný, dlouhověký, plodný, s učenlivou povahou. Dospívá později, ale je výkonný, vytrvalý a pracuje do stáří.

Zakladatelem starokladrubských běloušů je vraník Peppoli (1764), který byl otcem bělouše Imperatore (1775) a ten byl otcem bělouše Generale. Bělouši byli chováni ve dvou liniích Generale (zal. 1787) a Generalissimus (zal. 1797) a ve čtyřech rodinách. Jedna rodina se rozšířila tak, že se rozštěpila ve tři další. Největší zastoupení má právě ona rozvětvená rodina a jména představitelek začínají písmeny E, A a P. Společnou matkou jim byla klisna Alba VIII (Generale XXII), narozená v roce 1861. Rodina C byla založena v roce 1894 klisnou Cariera (Blue Boy) a rodina R Ragusou I (Napoleone Amelia) v roce 1895. Nejmladší rodinou je rodina S, jejíž zakladatelkou je klisna Sardinia (Maestoso Gratia). Původně byli starokladrubští koně chováni v různých barevných variantách, od konce 18. století v barvě bílé a černé. Bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům. Chov starokladrubských vraníků byl původně veden ve dvou liniích, a to Sacramoso a Napoleone. Linie Napolenone zanikla v roce 1922. Linie Sacramoso byla založena vraníkem, který pocházel z arcibiskupského hřebčína Ries (u Salzburku). Tato linie však také časem zanikla a udržela se druhá linie Sacramosů, která byla založena hřebcem Sacramoso, narozeným v roce 1800 v Kroměříži. Současný chov je založen na čtyřech základních liniích - Sacramoso, Solo, Siglavi Pakra a Romke. Plemenné klisny jsou zařazeny do 13 rodin. Zatímco bělouš byl chován v kladrubském hřebčíně bez přerušení, bylo stádo vraníka ve třicátých letech zlikvidováno a rozprodáno. V roce 1938 pojal prof. František Bílek smělý plán pokusit se plemeno vraníka regenerovat. K jeho regeneraci ve Výzkumné stanici pro chov koní ve Slatiňanech u Chrudimi se využívala geneticky příbuzná plemena - lipicáni a kladrubští bělouši. Regenerační proces byl úspěšně zakončen v roce 1973, nyní probíhá fáze udržovacího šlechtění. Současné využití kladrubských koní je rozmanité, skvělých výsledků dosahuje ve vozatajském sportu, kde jejich vhodnost prezentují na kolbištích např. vozatajové Jiří Škodný a Vlastimil Zoul s vranými čtyřspřežími; je využíván i k drezúrnímu a rekreačnímu ježdění. Pro svou vyrovnanou povahu se výborně hodí pro hipoterapii. NH Kladruby n.L. má k dispozici v současné době 21 plemenných hřebců (13 běloušů, 8 vraníků) a 150 plemenných klisen (75 běloušů, 75 vraníků). V odchovu (do stáří 3,5 let) je cca 300 koní. Od r. 2002 je populace starokladrubských koní uzavřena přílivu krve jiných plemen koní, neboť kromě chovu NH Kladruby n.L. je i v privátních chovech dosti kvalitních plemenných jedinců. Starokladrubský kůň je opravdovým světovým unikátem jak pro svůj původ, tak i jako ukázka úspěšné chovatelské práce, jíž se podařilo vzkřísit ojedinělé původní české plemeno. Rozsáhlý komplex národního hřebčína byl i se starokladrubským koněm v lednu 1995 prohlášen státní kulturní památkou. Ten se tak stal jediným živým tvorem na světě, který se může takovou výsadou pyšnit - vůbec poprvé se ve světě stalo domácí či hospodářské zvíře vedle uměleckých děl a architektonických skvostů středem památkářské ochrany. Ani lipicánům Španělské školy se nepodařilo dosáhnout tohoto statutu - světové prvenství tedy patří České republice.

Historie hřebčína:

a tady můj nej. koníček taky vraník: